Nejšťastnější rok, přátelství, sport, cestování, setkání s tolika nádhernými lidmi.

 

Lyžovala jsem na střeše světa, já človíček utkaný z jemných vlákem přecitlivělosti, tolik jsem dokázala energie dát nejvyšším horám.

 

Kdo by to byl do mne řekl, že umím tak dobře lyžovat. Vidět jen hory celý týden, slunce a modrý vzduch, nic jiného, jen krásu. Salvátor. Setkání s lidmi, v uličce ve výkladní skříni .......a takové náhody se stávají denně. Není se čeho bát, to jen srdce mi stále tak zuřivě tluče a hrozí, že pukne tím strachem. Přitom za bílého dne uprostřed lesa vidím malé chobotničky v horském jezírku.

 

Naše malé domácí chobotničky sladkovodní. Řídím auto - já nešika) opravdové lesní terénní s náhonem na všechny čtyři kola. Jedu sama až do sousední země, kde dokážu zaparkovat, aniž bych porazila všechny popelnice. Moje mysl se dokáže soustředit a příběhy ke mně přicházejí.

 

Muzea, divadla, výstavy. Les plní vůní. Krásné jarní stromy a všechny je vnímám se zavřenýma očima v náruči muže. Přítel mi nechá klíče, mohu řídit, mohu přijít, mohu odejít kdykoli. Jen přeskočím plot, jen se propletu rozkopanou zahradou a blízko hluboké studny stoupnu na ten správný kámen.

Mám tolik štěstí.