Umění umělosti, lidských bytostí sen, lidský dotyk, proč po něm tolik toužím? Vysněného stromu chlad, vybraného domu jas, vyčnělé zdi okradek, řeči mojí okrajek. Tož zdravě na ten strom vylez, ne jen jako, baví Tě to virtuálno, bez námahy, bez zimy, už neumíš jít do lesa, vizu je ¨Tvoje adresa, nesneseš dotyku cit, vítr na tvářích.

 

 

Žně vzdálených odosobnění, mám snad být pod oknem do Tvého bytu, zmaten? Dívám se na obraz, co za Tebou je na stěně. Promítáš se mi z lázní a ukazuješ jen část své reality, nepouštíš mne k sobě dovnitř na ten zmatený koberec, co točí se v kruhu.

 

Pokora všední všednosti, dům v noci svítí očima nočního vycházení. Bojím se o Tebe, bratříčku, v čí realitě se nachází dnes Tvá duše?

 

Dostává se Ti tolik něhy z nepřeberného dobra

 nekonečného prosvícení rentgenu očí a  bez konce nad mořem Bůh