Byl tak malý, v první třídě, takový človíček ještě neví, kde má domov.

 

Chodila jsem z práce tak pozdě celé roky, pro kousek chleba nechávala jsem je o samotě. Prní Vánoce, co jsme byli sami - ty první Vánoce přitáhli odkusi obraz - dřevěný, vypalovaný. Tak velký do těch malých dětských ruček, nesou svou kůži na trh. Život je otříská břidlicovým kamenem, kamínkem přivázaným na břidlicové tabulce. Tolik dalších a jiných stokrát omýlené pomeranče. 

 

 

Nedostatek lásky, chronicky málo laskavosti, jak jen vyrůst bez kousku něhy? A nemáme nic. Jen obraz a ty dvě malé děti z první třídy, hodní jsou jak beránci, tak zranitelní. Už nikdy nebudou takoví, už nikdy nepřinesou odněkud z venku tak nádherný velký obraz ze dřeva.

 

Cítila jsem se tak šťastná s tím obrazem, co mi darovaly děti. Už nikdy ho neuvidím.Žádný člověk už nikdy neskočí mi do řeči tak jako tenkrát. Jak smutný jsi ty, dům plný smutku, tak prázdný jsi ty, který má všechno.