Co ztrácíš poznáš až když to nemáš. Byt dědečka plný obrazů a barev, blízcí lidé, květiny, kůzlátka a psi. Vyběhnout na kopec a vidět všechno z výšky. Neskutečná radost z objetí. Vlastní rodina s malými dětmi, co v noci tiše oddechují a spí. Volné dny od slunka do slunka. Léto plné skutečnosti, boží přítomnost, o které ani nevíme, jak lehce sedá na ramena, budeš-li dobrý člověk přilétne motýl, cestou do údolí kolem potoka potkáš více tvorů než těch z dračí sluje. V zimě, když je obloha modrá a světlejší modrá lemuje pod hvězdami obzor nastupují modré obrazy cest, člověk je hvězdička na nebi, tajemství. Prvně jsem viděla kostel novýma očima jako prostor, kde rostou tiché břízy, viděla jsem uličkou procházet zástupy svateb, kde jsou všichni ti lidé, co se stokrát rozešli a beze slov se dnes potkávají jako cizí. Setkání všech na kopci, kde lámali chléb a čekali rozhřešení. Být spolu tak jako děti při hře venku, když pouští lodičku ze dřeva proužkem potůčku u silnice. Lodička se objeví a mizí, začíná a ztrácí se mezi listy a stíny travin. Ta dětská hra na kata ....setnutí hlaviček sedmikrásek. Pohřbít mrtvé morčátko pod kopretiny, dokazovat nevinu  hrou na viníka, mít svázané oči šátkem a objevovat mnohá roztodivná zvířátka, co ve skutečnosti existují.

Z kopce nad sadem jezdit na dlouhých saních, důraznou poznávat stezku, očima slepce dívat se do skal a vidět skálu, jak puká a uprostřed ní je rudé srdce, křišťál člověka, co zbyl