Zříci se nejbližšího nejde nikdy, ticho nabývá jímavého mlčení, znala jsem člověka, který celý život věřil v lásku osoby, kterou ani nepotkal, ta myšlenka se mu stala hybnou silou jeho života,  docela nad ní plynul čas, přijeli autem tak rychle jako policisté, na co si tu zas hráli? Absurdního života sen, jak muži, co mají svaly mohou žít tak marně? V zemi vyprahlé vymýšlíme příběh o lásce, aby nás aspoń někdo miloval, možná k nám může Bůh mluvit jen těmito příběhy, myšlenkami a sny.

 

Každou chvíli, starý člověče s dlouhým plnovousem, každou chvíli se blížíš smrti a nestihneš nic, nezarámuješ obraz, nenapíšeš knihu, nesplodíš syna, nebudeš mít už nic, jen někdo přijede tak prudce a příliš rychle autem mezi vás, aniž by vystoupil, otevře ty dvířka auta a jen tak se bude dívat.

 

Oblaka poletí po obloze, hvězdy se budou vzdalovat, přítel, co píše, na chvíli zdvihne hlavu od klávesnice, opájeje se jen svou fantazií.

A z toho auta nikdo nevystoupí, protože bohužel nebude proč a aniž by někdo poznal pradávný ostrov Zenkali, nebo okusil výjimku té nejmenší panelákové koupelny, ve které se koupete s ...povídáním.

 

A žena sedící na okraji vany...a světlo v obraze není nic jen trhlina v čase.